Správou zkonfiskovanjého majetku (statky Ploskovice, Býčkovice a Soběnice, tvrze s vesnicemi téhož jména a vsi Maškovice, Myštice, Chudoslavice, Držovice, Vinné, Týniště. Soběnice, Starý a Nový Mlýnec, Býčkovice, Horní a Dolní Nezly, Kotelice, Mladá a Dolní Řepčice) byl pověřen president dvorské rady válečné, Jindřich Šlik z Pasunu, do jehož majetku pak přešly v roce 1637 jako náhrada za vojenské služby císaři poskytnuté. Po jeho smrti se majetku ujímá jeho dcera Sidónie, provdaná za Otu, hraběte z Waldrurgu, Friedbergz a Treuchburgu, jehož statky ležely vesměs v Sasku. Již roku 1663 však Sidónie prodala Ploskovické panství vévodovi sasko-lauenburskému Juliu Jidřichovi. Po vymření mužských potomků rodu sasko-lauenburského, získal sňatkem s dcerou Juliuse Františka, Annou Marií Františkou (již vdovou po zesnulém Filipu Vilímu z Nieburgu), celý komplex panství v Čechách vévoda toskánský Gian Gaston, poslední ze slavného rodu Medici. Manželství však moc šťastné nebylo a vévoda z dodnes nejasných příčin od manželky prchl zpět do Toskánska (jedna z pověstí tvrdí, že se vévoda zapletl s krásnou dcerou mlynáře z Olšinek (Olšinský vodopád) a dokonce s ní měl i potomka, což když to Anna zjistila, nechala mladičkou mlynářku zlikvidovat, čímž zapříčinila vévodův útěk domů do Toskánka i s potomkem, další z pověstí zas popisuje odchod z důvodu neschopnosti početí potomka). Za Anny Marie byl v Ploskovicích vystavěn vedle staré tvrze barokní zámek. Po její smrti panství i se zámkem několikrát změnilo majitele v rámci dědických řízení až v roce 1770 připadla bavorskému kurfiřtu Maxmiliánovi Josefovi III z rodu Wittelsbachů a po jeho smrti pak Maxmiliánu Josefu IV. Zweibrückenskému. Když pak za Napoleonských válek získalo Bavorsko suverenitu a Rakousku mu učinilo územní ústupky, Bavorsko postoupilo na oplátku všechny české statky rodu Wittelsbachů arciknížeti Ferdinandovi, pozdějšímu velkovévodovi Toskánskému. Kolem roku 1815 byl zbořen starý zámek, který nahradil klasicistní dům pro patronátní a hospodářské úředníky panství Ploskovicko-Zahořanského-Svádovského. V roce 1824 přešlo panství na velkovévodu toskánského Leopolda II, který jen vlastnil až do roku 1847. Po té byly Chodoslavice samostatnou obcí až do roku 1980, kdy se staly částí sousedních Ploskovic. Od roku 1992 jsou opět samostatnou obcí a nadále k nim patří sousední Myštice, které nemají vlastní katastrální území.

Webové stránky obce Chudoslavice

Sbor Dobrovolných hasičů Chudoslavice

Zaniklá zděná kaple v Chudoslavicích

Památkově chráněný venkovský dům čp.3 - patrový dům s roubeným patrem se sedlovou střechou se sluncovým štítem z konce 18. století.

Díky své chráněné poloze v úrodné Třebušínské kotlině se zde odjakživa dobře dařilo hlavně ovocnářství a zemědělský. V minulosti zde například byly i chmelnice a aleje vlašských ořechů, později po II. světové válce ovocné školky Sempry Litoměřice. Ve třetí čtvrtině 18. století zde bylo 33 domovních čísel, koncem první čtvrtiny 19. století pak 36 domů s myslivnou a mlýnem a s 200 obyvateli, v r. 1880 pak 39 čísel s 219 obyvateli, v roce 1890 už 40 domů s 227 obyvateli, z nichž úředně bylo 6 čechů. Údaje z roku 1910 udávají 218 obyvatel a to pouze německé národnosti. Starostou v tomto roce zde byl pan Karl Hautke. I nadále zde fungoval Ploskovický velkostatek, Lesní úřad v hájence, zdejší hostinec a trafika patřily Karlu Hackerovi, obchod smíšeným zbožím panu Euduardu Matzkemu (tatáž osoba je pak v roce 1937 zmiňována v tisku jako vrah svého zetě), s ovocem zde obchodovali Josef Krombholz a Josef Russe. kovářská živost patřila Jaroslausu Sterzelemu a výroba tabáku pak paní Elisabeth Schwarzové. V obci působil spolek dobrovolných hasičů. Chudoslavský lesní revír (kolem Trojhory) byl hojný na zvěř, během první světové války však velmi utrpěl mniškovou kalamitou. Na severu obce vlevo u silnice na Všeradiště se nacházel malý kamenolom (Ješonek - 357 m,  bohužel za fungování JZD zasypán všemožným odpadem. Po skončení druhé světové války bylo zdejší obyvatelstvo v podstatě kompletně odsunuto v několika vlnách transportů do tzv. sovětské okupační zóny. Tedy těch, kteří se rozhodli sami utéci hned na počátku května 1945. U nuceně odsunutých se jak jednalo celkem o více jak sto lidí (převážně starých žen a mužů a dětí), pouze dva lidé byli odsunuti do americké okupační zóny. Transporty probíhaly postupně s ohledem na to, aby přišla celá zdejší ovocnářská a zemědělská úroda v niveč, protože by ji neměl kdo sklízet a navíc aby se oblast nestala téměř liduprázdnou (než se najdou vhodní zájemci o dosídlení) a to v termínech 10.7.1945, 21.8.1946, 10.9.1946, 5. a 13.10.1946. Vývoj počtu nových obyvatel v letech 1950 – 1980 byl pak následující - v roce 1950 zde bylo napočítáno 105 trvale žijících obyvatel, v letech 1970 a 1980 pak 117 obyvatel. V současnosti se počet obyvatel pohybuje kolem 160. Obytné a hospodářské stavby v napůl vylidněné obci začaly postupně chátrat a během období socialismu jich bylo mnoho zdemolováno či přestavěno, zmizely sušárny ovoce, čímž byla obec skoro zbavena původní malebné roubené lidové architektury. Zmizela i pozdně barokní kaplička se sanktusníkem z počátku 19. století. Dochovala se však empírová hájovna pod Trojhorou a pár dalších stavení včetně Redlichova mlýna. V severozápadní části přibyla chatová kolonie a na východním konci obce pak zemědělský areál. V obci se nacházejí dva objekty chráněné statusem kulturní památky - domy s č.p. 3 a ev. 34/25. Od roku 2009-2010 renovovaná usedlost č.p.19 z roku 1929 byla v roce zrenovována na rodinný "Pension Na Statku". V okolí se stále dobře daří ovocnářství, i když ne v takové míře jako kdysi. V současné době je obec po dopravní stránce obsluhována pravidelnou linkou DÚK 623. V obci nefunguje žádná prodejna, pouze malá hospůdka otevřená 4 hodiny odpoledne 6 dnů v týdnu.

Myštický vrch - 395 m

Trojhora - 451 m >>>

Ješonek - 357 m >>>

Rendlichův Chudoslavický mlýn a Myštická hájovna >>>

Staňkovice >>>

Myštice >>>

Obecní vrch u Staňkovic - 402 m >>>

Liščín - 437 m >>>