(Wernstadt)
okres Děčín,
Ústecký kraj
Relativně vysoko položené nejjižnější městečko děčínského okresu (483 m), se nachází na silnici II/240 v půli cesty mezi Františkovem nad Ploučnicí a Lovečkovicemi.
Kdy přesně byly Verneřice založeny je do dnes otázkou. Má se za to, že někdy ve 13. století, v období tzv. kolonizace. když zdejší lokality vlastnil rod pánu z Michalovic, byl v místech dnešních Verneřic, založen "Waldhufendorf", později "Wernherivilla" a "Wernersdorf", zapsaný v papežských desátkových rejstříků z druhé pol. 14. století. Koncem tohoto století již byly Verneřice velkou trhovou obcí, spadající do vlastnictví vladycké rodiny z Drahobuze. Už v té době zde byl zmíněn (1384) i farní kostel sv. Anny. Od nich pak přešla převážně německy sídlená oblast do majetku jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů tehdejšího Českého království, Vartenberků. Na město (poddanské) byly Verneřice povýšeny v roce 1479 Siegmundem z Wartenbergu ( Zikmund Děčínský z Vartenberka). V roce 1511 jej Vartemberkové prodávají Liběšickému panství a v roce 1522 dostávají Verneřice od českého Krále Ludvíka II. navíc městský znak a pečeť, s čímž souviselo i právo várečné a dědické či vedení městské kroniky. Právo týdenních trhů Verneřicím přibylo v roce 1530 a v roce 1537 se k nim přidalo i svobodné soudnictví, rychta a své privilegium i verneřičtí lučištníci. V témže roce koupil Verneřice Karel Dubanský z Duban, od roku 1520 majitel Liběšic, který je připojil k Liběšickému panství. Začaly zde vznikat první cechy vznikly, nejstarší cechovní listina byla vydána v roce 1547. Když v roce 1571 zemřel poslední z rodu Dubanských (Oldřich), přešla správa panství a s ním i Verneřic, na Annu Kostomlatskou z Vřesovic. Po jejím druhém sňatku se panství rozpadlo na dvanáct dílů s řadou majitelů, kteří mezi sebou vedli spory o majetek, ale roku 1617 připadlo úštěckému Jiřímu Sezimovi z Ústí. Samotné Verneřice byly rozděleny na tři části (a takt to zůstalo až do roku 1850, kdy se opět spojili v jednu, pod soudním okresem Bensen /Benešov nad Ploučnicí). Celé panství i s Verneřicemi pak bylo po konfiskacích po Bitvě na Bílé hoře v roce 1620 rozděleno na dvě části.
Verneřice byly několikrát zpustošeny požáry (1709, 1743,
1774, 1841), Pruským vojskem během sedmileté války, kdy byl i
zničen kostel sv. Anny, který byl na popud Marie Terezie v roce
1776 přestavěn. V roce 1778 tudy opět táhli Prusové, kteří během
války o "bavorské" dědictví, unesli mnoho místních obyvatel jako
rukojmí. V ten samý rok zde dokonce přenocoval na faře Císař
Josef II. a byla zde i postavena nemocnice pro chudinu. Místní
obyvatelé, v podstatě jen německé národnosti se až do konce 18.
století živili převážně zemědělstvím (vzhledem k podnebí s
nízkými výnosy), chovem zvířat (dobytek na maso a mléko),
potřebnými řemesly (např. obuvnictvím). V roce 1707 zde vznikla
v českým zemích první bavlněná přádelna, v roce 1770 zde byla
založena první manufaktura v Čechách na potiskování kartounových
tkanin Janem Josefem Leitenbergem. Ta v roce 1774 při velkém
požáru shořela, obnovena byla v roce 1779 už jako první
mechanická přádelna bavlny, vybavená anglickými spřádacími
stroji. Další přádelnu, postavenou ve Verneřicích F.A.Pilzem v
roce 1824 už poháněly parní stroje. V roce 1847 obdržely
Verneřice plná městská práva a od roku 1869 jsou městem v okrese
Děčín. Ve měste fungovala také strojírna, pivovar, cihelna, brusírna a v nejbližším okolí se těžilo hnědé
uhlí, avšak jen v menších nalezištích a nízké kvality (v
Příbrami, Slukové a Čáslavi) většinou v druhé polovině 19.
století. Poslední důl byl uzavřen v roce 1920 vpravo u odbočky
silnice na Merboltice. Obecná škola ve městě fungovala s
přestávkami už od poloviny 16. století. Nová školní budova byla
vystavěna v roce 1902.
V roce 1890 byla dostavěna železnice, jako odbočka trati Velké Březno - Úštěk, která pomohla zdejším průmyslovým podnikům dopravovat zboží k zákazníkům a postupem času přivážela do Verneřic i turisty. Stavitelem trati byla vídeňská firma Stern a Hafferl. Celá trať se stavěla velmi úsporně s ohledem na finance. Nejsou na ní žádné velké mosty či tunely. Pouze mostky a propustky. Bohužel pro svou nerentabilnost (hlavně kvůli odsunu němců v roce 1945, což byl konec většiny průmyslových podniků) byla po dlouhém odkládání zrušena v roce 1978 a drážní těleso až do Lovečkovic, bylo ještě následujícího roku zcela odstraněno.
Rytířov u Verneřic na wikipedii
Stránky o Verneřicích na facebooku
Verneřice - Rychnov na facebooku
Historické foto - fotohistorie.cz
I přes přivedení železnice začíná město začátkem 20. století
upadat kvůli svojí poloze v odlehlé části regionu. Město se
postupně z průmyslového střediska stávají oblastí s převažujícím
zemědělstvím. Kolem roku 1912 mělo město 2060 obyvatel (z toho
2000 německé národnosti), fungovala zde pošta a telegraf, škola
(základní šestitřídní i mateřská) kino, parní mlékárna (jako
jedna z prvních v zemi zbudována v roce 1902, v roce 1912 k ní
byl přistavěn i mlýn, ukončila činnost kolem roku 1960 pro
nedostatek pracovních sil), četnická stanice, lékárna
i nemocnice, spořitelna a dokonce autopůjčovny i autobusové
spojení s Benešovem nad Ploučnicí i Františkovem (později až do
Děčína), z klubů byly nejvýznamnější Císařský a královský
odstřelovačský sbor a Wernstadtský odbor Horského spolku pro
České Švýcarsko. Ani připojení z nově vzniklému Československu v
roce 1918 nebylo ničím oslavovaným. Navíc v roce 1922 zdejší
tkalcovna ukončila výrobu a mnoho dělníků bylo nuceno se
odstěhovat nebo dojíždět za prací do Povrlů, Benešova,
Františkova či Děčína. V roce 1910 žilo ve městě 2 078 obyvatel
a v roce 1930 po hospodářském úpadku ještě 1 587 obyvatel. V
roce 1939 jich bylo 1400. Pak přišla druhá světová válka a
Verneřice byly připojeny k Německé říši do okresu Tetschen-Bodenbach,
správního okresu Aussig, v Německém Reichsgau Sudetenland. Za
zmínku stojí skutečnost, že do bývalé budovy strojírny byla
přesunuta výroba kartáčů pro německou brannou moc, na kterou
pokračovala i po válce a drátěné kartáče se zde ve společnosti
Kart Verneřice vyrábějí dodnes. Od roku 1961 zde do dnešních dnů
působí i společnost Kovos družstvo Teplice, vyrábějící kovový
nábytek. Konec druhé světové války znamená nejen pro Verneřice a
okolní obce odsun původního německy hovořícího obyvatelstva. V
rámci dosídlování pohraničních oblastí se sem přistěhovalo mnoho
nových obyvatel, bohužel nejen těch, kteří by se zde chtěli
nadobro usadit. Na začátku padesátých let se počet obyvatel
ustálil na čísle cca 750. A krom jedné kartáčovny, obchodů a
jedné továrny zde stále převažuje zemědělství a chov dobytka. A
to do dneška, jen se už nejedná o Státní statek Verneřice, ale o
bio farmu Agrokomplex Verneřice, věnující se chovu masného typu
skotu.
Období komunismu a socialismu se na Verneřicích hodně podepsalo. Spousta historických domů a nemovitostí byla zbourána, byla zanedbána infrastruktura i údržba, v centru bylo vybudováno kulturní centrum a obchodní centrum v klasickém stylu 60. a 70. let 20. století, přibyly nezhledné panelové bytovky. Na náměstí se částečně dochovala poškozená empírová zástavba. Dnešní město Verneřice tvoří od roku 1961 spolu se samotným městem i jeho části (bývalé obce) Čáslav / Tschiaschel, Loučky / Ober & Nieder Schönau (volně navazující na Verneřice), Příbram / Biebersdorf, Rychnov / Reichen a Rytířov / Rittersdorf. K městu patřily ještě zaniklé obce (dnes už jen katastry) Malé Stínky / Kleinzinken, Velké Stínky / Großzinken a Boží vrch / Gottesberg.
Začátek rozvoje turistiky v okrese Děčín lze datovat už do poloviny 19. století, Verneřice začínají turisté objevovat až s připojením města na železniční síť. Mnoho oblíbených výletních cílů v okolí, sem lákalo davy turistů, z nichž některé jsou dnes již zapomenuté (ale snažíme se je opět propagovat) a některé už zanikly. V současnosti je velkým mínusem města absence turisticky značených cest a malá propagace okolních turistických cílů. Spojení do Města zajišťují autobusové linky z Děčína a Ústí (linka 452 jezdí až do německého Bahratalu) a o víkendech i linka z Litoměřic, resp. od železniční stanice v Bohušovicích nad Ohří. Verneřice se svým okolím své návštěvníky rozhodně upoutají architekturou zdejších staveb, krásnou přírodou s vodopády, rozhlednami (Kohout, Víťova rozhledna, Strážný vrch), vyhlídkami (Humboldtova vyhlídka na Bukové hoře, Pohorský vrch, Matrelík, Na Koruně ...) i rozlehlými pastvinami a to i přes skutečnost, že o značené turistické trasy je tu velká nouze a velká část okolí města je velkou část roku prakticky neprostupná kvůli všudypřítomným pastvinám skotu.
Bobří soutěska & Bobří vodopád >>>
Cyklostrasa Verneřice -
Valkeřice - Heřmanov
Měšťanský pivovar Verneřice / Stadtbrauerei
Wernstadt byl založen zřejmě v době, kdy bylo městu uděleno právo várečné
(1522). Jako konkurenci měl nedalelý pivovar v Rychnově, s kterým vedli
verneřičtí v roce 1575 i tzv. pivní válku, po které museli rychnovští brát pivo
z Verneřic (prý až do roku 1931). Ke konci třicetileté války, v roce 1645 prý
švédské vojsko uloupilo v pivovaru varnou láhev a prodalo ji v nedalekém Úštěku,
s kterým se pak verneřičtí tři roky dohadovali, bohužel bez úspěchu. Ač byl
verneřický pivovar znám svým dobrým černým pivem, ukončil svojí činnost v roce
1946. Většina budov pivovaru pak odolala až do roku 1980, kdy byly zbourány a
nahradily je garáže. Poslední část pivovaru dodnes stojí.
Část kostela svaté Anny se zřítila ve Verneřicích (04-2007)
Kašna se sochou sv. Floriána na náměstí
Hledání ztraceného času - ZŠ Verneřice
Stará mapa Verneřicka z roku 1930
LEITENBERGEROVA KARTOUNKA
Původně první barvířská dílna vystavěná v roce 1707 panem Reinländerem ve
Verneřicích. Zde se nechal zaměstnat v roce 1759, po sňatku s jeho dcerou
majitele, Mariaí Elisabeth Reitländerovou, Johan Jan Leitenberg, jeden ze tří
synů majitele barvířské a koželužské dílny v Levíně. A právě on pak dílnu od
svého tchána převzal. Už v roce 1770 zde zřídil další podnik - dílnu na
potiskování bavlněných tkanin (kartounku s 5 tiskařskými stoly a novými metodami
výroby vícebarevného tisku s dosud neznámými přírodními barvivy), tkalcovnu a
barvírnu tkanin), do které si najal i mnoho zahraničních odborníků. Jenže v roce
1774 zachvátil Verneřice požár, popelem lehlo mnoho domků, postavených ze dřeva
navzdory císařskému výnosu z roku 1755 a bohužel i obě Leitenbergerovy dílny.
Johan Josef se už dříve potýkal s problémem, jak získat z Anglie výrobní stroje,
protože jejich výroba byla chráněna přísným zákazem vývozu. Leitenberg začal
budovat novou manufakturu a zároveň nechal východně od Verneřic za Dolními
Loučkami postavit malou osadu pro "své" truhláře, kteří se zabývali výhradně
výrobou nových typů tkalcovských stavů pro jeho nově stavěnou továrnu. Verze
jsou dvě - buď se mu z Anglie podařilo propašovat plány konstrukce stavů nebo mu
první stroj postavil technik z Dánska, který mě zkušenosti s jejich stavbou
přímo v Anglii. Každopádně v roce 1797 zahájila ve Verneřicích provoz
nejmodernější, ale také první mechanická přádelna ve střední Evropě na
potiskování kartounu (hrubé bavlněné tkaniny), navíc poháněná parním strojem na
místo koňského žentouru. Zakázek bylo spousta a tak bylo logické, že Leitenberg
otevíral i další továrny se stejnými stroji, např Kosmonosech, Zákupech ...
Dokonce pro svoje továrny získal i privilegium pověsit si a štít "císařského
orla" a umístit nápis „c. k. privilegovaná fabrika“ a to poté, co Verneřice
navštívil císař Josef II. v roce 1788 při své cestě za účelem sledování a
pozorování pruské armády kolem Ústí nad Labem. Leitenbergerova firma pak pod
názvem "Josef Leitenberger und Söhne" expandovala na vrchol kolem 90. let 18.
století koupí dalších továren a stala se tak největším textilním závodem celého
rakouského mocnářství. Po úmrtí Johana Josefa v roce 1802 došlo k rozdělení
majetku podle závěti - syn Franz přebírá závod v Kosmonosích, syn Tomáš závod v
Zákupech a mechanickou tkalcovnu ve Verneřicích, syn Mansuet pak veškerý další
majetek náležející k podniku ve Verneřicích a v Úštěku, tedy barvírnu (v roce
1776 zakoupeném bývalém jezuitském dvoře v Zelené Vsi u Úštěku se hlavně bělilo
a barvilo, protože ve Verneřicích nebyl dostatek vody), kartounku a přilehlé
provozy.
Mansuet ale brzy zastavil práce v provozu barvírny v Úštěku a prodává ji
verneřickému občanu J. Richterovi. Ostatní provozy kromě kartounky kupují
společně J. Richter a Ed. Focke. Ti si pak v roce 1830 vybudovali vlastní
kartounku u náměstí ve Verneřicích, brzy ji však zase uzavřeli a prodali
W.W.Rohnovi, který provoz přesunul do Malého Šachova, kde provoz po pár letech
zanikl.V roce 1820 prodává Mansuet i kartounku. A to svému švagrovi J.F. Fockovi.
Velká část původní Leitenbergerovy kartounky J.F.Fockeho ve Verneřicích v roce
1841 vyhořela. J.F. Focke poté vybudoval zcela novou budovu kartounky na místě původní
vyhořelé, ve které až do jeho smrti (1864) pracovalo kolem 350 dělníků. Tato
budova s dnešním č.p. 258 se zachovala na okraji Verneřic směrem na Lovečkovice
dodnes. Po smrti J.F. Focka byl celý inventář rozprodán a kartounka
definitivně zanikla. Budova pak dlouhá léta sloužila různým účelům, jak výrobním
tak skladovacím. Mechanická tkalcovna, byla po smrti Tomáše (1806) dlouhodobě
pronajímána až do roku 1868, kdy jí kupuje "Julius rytíř z Wernburgu. Jako její
poslední majitel pomalu skupoval i další provozy založené Johanem Josefem
Leitenbergerem zde ve Verneřicích a okolí. Jenže jeho další finanční spekulace a
obchodní neúspěchy nakonec všechny provozovny přešli 1.1.1906 do akciové
společnosti "Vereinigte Wernstädtler und Gyöer Textil-industrie-Aktien
Gesellschaft in Wien", která podniky provozovala až do 22.9. 1922, kdy je
uzavřela a dělníky propustila. Následné pokusy o oživení provozů ale nevyšly a
tak byly prázdné budovy likvidované továrny rozprodány a sloužily k různým
účelům.
Provozy v Kosmonosích, Zákupech a Josefově dole mají svůj vlastní osud a s Verneřicemi od roku 1802 nesouvisí. Budova s číslem popisným 258 se dochovala do dnešních dnů. Měla po určitou dobu i památkovou ochranu jako kulturní památka (1958-2024). Předposledním majitelem budovy bylo Ministerstvo zdravotnictví ČR, které jí využívalo jako sklady zdravotnického materiálu. V roce 2019 přešla do správy "Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových", kterému se v roce 2021 podařilo jí odprodat za 4,32 mil. Kč fyzické osobě do soukromého vlastnictví. Objekt je nepřístupný.
Bývalá textilní továrna - Leitenbergrova kartounka
Bývalá Leitenbergrova kartounka - přádelna
Boží vrch - 556 m >>>
Velké Stínky - zaniklá obec >>>
