U VERNEŘIC
(Wernstadt - Gottesberg)
556 m
zaniklá malá obec s poutním filiálním kostelem
Boží vrch patří mezi zaniklá místa v Českém středohoří. Co by kamenem dohodil, kousek severozápadně od Verneřic, nad silnicí k Bukové hoře se vypíná nevýrazný zalesněný vrch, na jehož vrcholu najdete už jen zbytky poutního kostela Nejsvětější Trojice. Původně zde stával jen kříž, který v roce 1733 nahradila kaple Nejsvětější Trojice z iniciativy verneřických rodáků Jana Jidřicha Haina,Kryštofa Feidlera a majitelky zdejších pozemků Marie Alžběty Goldammerové. Navštěvovalo jí ročně tisíce poutníků, takže byla o dva roky později rozšířena, čímž dosáhla velikosti kostela a přibyla i malá poustevna. O dva roky později přibyla ještě na východním svahu vrchu krytá křížová cesta, která však byla v dalším století odstraněna (celkem se 14 zastaveními, jedna z nejstarších v Čechách). Před kostelem stála i socha "Krista na Olivetské hoře" z 19. století. Místo bylo po celou dobu cílem poutníků. V roce 1886 byl kostel částečně rekonstruován. Kolem kostela se v té době nacházelo již více budov a hájovna. V roce 1906 zachvátil požár dvě budovy na Božím vrchu. V roce 1933 se pod vedením litoměřického kanovníka Kryštofa Zikmunda Weise zde uskutečnilo velké procesí, při kterém byl tento "vrch", do té doby zvaný pouze "Trpasličí hora - Zwerberg", přejmenovaný na "Boží vrch - Gottesberg".
Konec všemu ale znamenal odsun německého
obyvatelstva po druhé světové válce, kdy začalo místo pustnout. Vnitřek kostela
byl poničen, rozkraden, v roce 1973 ztratil památkovou ochranu a 16. ledna roku 1975 jej pak stihl osud stejný jako
několik dalších kostelů v okolí - byl odstřelen a to i přes to, že na rozdíl od
Okresního národního výboru v Děčíně, který se od 60.let snažil zbavit kostel
památkové ochrany a zbořit jej, za něj bojovalo Krajské středisko památkové
ochrany a ochrany přírody, které argumentovalo tím, že kostel by pro svou
hodnotu měl být zajištěn a ponechán v krajině alespoň jako torzo pro budoucí
generace. 663 kg trhaviny udělalo své a díky tomu, dnes lze nalézt jen nepatrné
zbytky kamenných částí, část studny a torza mladší sochy Krista na hoře
Olivetské.
Na Boží vrch nikdy nevedla značená turistická trasa. Verneřic se musíte vydat po
silnici směrem na
Příbram a Bukovou horu. Nemusíte však jít dlouho, kousek za
městem, mezi rybníkem a zemědělským areálem po levé straně silnice stojí napravo
u silnice "trafostanice", od které se podél stromořadí dostanete pohodlně přímo
na Boží vrch. Ano, na ten nenápadný vrch po pravé straně silnice. Pozor však na
elektrický ohradník, který podél stromořadí vede v místě bývalé přístupově
cesty, a též na pasoucí se skot. Druhou možností je pak zahnout vpravo ještě
před rybníkem a po asfaltové cestě dojít až na úroveň Božího vrchu a pak přejít
pastvinu (pozor, tuto cestu lze použít pouze v zimě, protože při přelézání
elektrického ohradníku by Vás mohly dost silně zabrnět genitálie, navíc by Vás
mohl dorazit pasoucí se skot...)
Verneřice - Boží vrch
-
zaniklá obec
Z historie zaniklého poutního kostela Nejsvětější Trojice na Božím vrchu
Boží vrch - ceskestredohori.cz
Kostel Nejsvětější Trojice - zaniklekostely.cz
Kostel Nejsvětější Trojice na Božím vrchu
Kostel nejsvětější Trojice na Božím vrchu - wikipedia
Pověst o trpaslících
z Božího vrchu
V hlubinách Božího vrchu nedaleko Verneřic v minulosti žili trpaslíci. Drvoštěp Matouš by si sotva dal něco namluvit, a co neviděl na vlastní o či, tomu zkrátka nevěřil. Jednoho dne jako vždy těžce pracoval a jen občas se postavil, aby si narovnal ohnutá záda. Oči přitom ze zvyku upíral ke kapličce na vrcholu kopce, když náhle spatřil, že se děje něco naprosto neobvyklého. V zemi se objevila puklina, která se rychle zvětšovala. V ní se vzápětí objevily dubové, železnými pásy pobité dveře a z hlubin kopce začali vystupovat vousatí trpaslíci v červených čapkách s ruksaky na zádech. V hustých řadách sestupovali k úbočí kopce. Poslední skřítek, který měl nejdelší vousy, nesl na zlatém řemínku železný klíč, zabouchl dveře a zamkl na tři západy. Samozřejmě, že si Matouše všiml a hned se na něho obrátil s prosbou. Ve chvíli, až mu poslední skřítek zmizí z dohledu, měl zaběhnout k východnímu svahu a klíč hodit do studny. Matouš začal vyzvídat, proč odcházejí, ale trpaslík nebyl moc sdílný. Sotva skřítek zmizel, vzal klíč a uháněl k železným dveřím v očekávání, že za nimi najde poklady, proti nimž bude slíbená odměna zanedbatelná. Odemkl první západ a odemkl druhý, ale při třetím otočení se mu klíč zlomil v zámku, jako by ani nebyl ze železa. Místo, aby ho bral jako poslední varování, vidina bohatství jej zcela zaslepila. Popadl sekyru a už chtěl vší silou udeřit do dveří, které však náhle zmizely a hamižný nešťastník se seknul do vlastní nohy. Na místě, kde měl podle tvrzení klíčníka najít odměnu, málem vykrvácel. Našla ho až jeho žena, která se jej vydala hledat, protože se dlouho nevracel. Muž zchroml a jizva, která se už nikdy docela nevyléčila, každý rok na výročí nešťastné události ošklivě krvácela. Matouš už nemohl pracovat v lese a do chalupy se vkrádala čím dál větší bída. Jednoho dne se dobelhal ke studni na úpatí Božího vrchu, kde naříkal a prosil skřítky o odpuštění. Ti se však neozvali a do těchto míst se už nikdy nevrátili.
